Dva aneb láska kvete v každém...

11. února 2009 v 22:37 | Verru |  °povídky°
Romantická povídka o chlapci a dívce v neobvyklé situaci. O sourozencích. A o jejich lásce....




Pomalu se k ní otočil a políbil ji na tvář.

Miloval ty chvíle, kdy byli sami a nic nebránilo jejich lásce.

Přemýšlel o ní. O sobě. O nich. Kdyby tak mohl ten čas zastavit, pak by všechno bylo dokonalý. Nebyly by problémy. Nebylo by trápení. Jen ty krásné chvíle. A nic víc....

Zakroutil hlavou a vrátil se tak zpět do reality. Čas není přítel. Čas nám stojí v cestě a snaží se životní cestu více znepříjemnit.

"Cassie? Cassie, probuď se. Musíš jít," pohladil ji po hlavě. Cassie se zavrtěla, ale oči nechala zavřené.

"Mě se nechce nikam jít Carle, já tu chci zůstat s tebou, i když je to špatné, nechutné a zvrácené," řekla a zašklebila se. Carl ji políbil a zasmál se.

"Víš, že jsi krásná a kouzelná, když děláš pošklebky?"

"To určitě, úplně nádherná," zavrtěla hlavou.

Dlouho si spolu dokázali povídat. Několikrát až pozdě do noci a pak si vzájemně usnuli v náručí.

Byli sourozenci. Bratr a sestra, kteří se milovali víc, než bylo zdravé. Každou volnou minutu, kterou mohli strávit o samotě, trávili spolu. Jen oni dva.

Nikdo nic netušil. Jen oni. Toto tajemství spoutávalo jejich lásku víc, než jakékoli pouto světa.

Cassie vstala a oblékla se.

"Musím jít, za chvíli se naši vzbudí."

"Dobře. Ale nevím, jak to dnes zase přežiji. Bez tebe. Nesmím se na tebe skoro ani podívat, aby to nevzbudilo nějaké podezření," poznamenal Carl.

"Neboj se, zvládáme to už tak dlouho...," usmála se Cassie.

"Však já vím. Víš sama, že tohle není správné, ale co máme dělat, když to k sobě prostě cítíme."

"Jen čekat. Čekat na šanci, která se nám musí někdy naskytnout a potom...Půjdeme prostě s pravdou ven," navrhla Cassie.

"To myslíš vážně? Ty se nebojíš reakce okolí? Já tě miluju Cassie, ale tohle mi příjde jako bláznovství."

"Asi máš pravdu, ale uvidíme se bude dít. Třeba nás k tomu nakonec okolnosti donutí sami."

Chvíly si ještě povídali a pak se Cassie v tichosti vytratila do svého pokoje.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Druhý den Cassie opět spala u Carla. Každé ráno se museli vzbudit dříve než rodiče. Předcházeli tím zbytečným nepříjemnostem a vysvětlování.

Tentokrát se nevzbudil ani jeden.

Oba leželi v Carlově posteli a spokojeně spali. Pak se ale otevřeli dveře a dovnitř vešla matka.

"Carle vs- ," zůstala stát a nevěřícně zírala na postel, ve které místo jednoho člověka leželi dva.

"Co má tohle znamenat? Carle, okamžitě se vzbuď....Panebože, Cassie? Co tady děláš? Co to má znamenat? křičela matka.

"Mami, uklidni se, my ti to vysvětlíme. My - "

"Co chceš vysvětlovat? Vždyť je to úplně jasný! To je tak...zvrácený. Bože, to je až nechutný. Chce se mi z vás zvracet. Musím to jít říct otci. Nezůstanete tu už ani hodinu."

Matka odešla z pokoje. Podívali se po sobě a ve strachu se objali.

Za chvíli uslyšely dunivé kroky. Otec přicházel.

Vešel do pokoje a znuseně prohlásil: "Takovou odpornou havěť jsme vychovávali 19 let doma. Vy parchanti! Člověk do vás vrazí tolik péče, lásky, peněz a vy se mu takhle odvděčíte? Nejenom, že spolu chrápete jako sourozenci, ale ještě máte tu drzost, to dělat v našem vlastním domě a skoro nám na očích. Vypadnětě. Sbalte si svoje věci a vypadněte. Je mi z vás na nic.
Doufám, že už vás nebudu muset nikdy vidět," řekl a odkráčel z pokoje.

"Nějak jsem tušil, že se to brzy stane. Skrýváme se už přes rok, muselo to někdy přijít. Nebuď smutná Cassie, prostě odejdeme a budeme žít někde spolu, sami," zašeptal Carl.

Podívali se jeden druhému do očí a věděli. Musejí odejít. A to co nejdříve.

Carl se zvedl a začal házet věci do kufru. Cassie se mezitím vytratila k sobě a provedlá totéž.

Po deseti minutách na sebe narazili na chodbě.

"Hotovo?" zeptala se Cassie, Carl přikývl a vzali se za roku.

Potom společně sešli ze schodů. Dole stála matka.

"Proč?" zeptala se v slzách.

"Mami, milujeme se. Nedá se to změnit. Myslíš si, že jsme to plánovali? Že jsme vám chtěli ublížit? Prostě se to stalo, ale my toho nelitujeme," vysvětlil Carl.

Cassie také plakala. Nelitovala vztahu s Carlem, litovala stejně jako on toho, že ublížili rodičům.

Milovali je. Oba a hluboce. A poslední věcí, kterou by chtěla kdy udělat je ublížit jim. Ale stalo se a nic to nezmění.

"Nechápu, jak jste to mohli takhle tajit. Myslím, že by se o tom dalo promluvit. Mohlo by se to vyřešit s lékaři, s psychology. Je přece tolik možností," pravila matka.

"Ale my nechceme nic řešit. My jsme šťastní. A ty proboha, jsi naše matka a očekává se od tebe podpora, ať už máš podporovat cokoliv,"

"Mrzí mě to, ale musíte jít. Neumíte si představit tu ostudu, až by se to dostalo na veřejnost. Neuvěřitelná situace." prohlásila matka.

"Je ti důležitější názor okolí a veřejnosti, než vlastní děti? Co jsi to proboha za matku?" rozčílila se Cassie.

"Mám vás ráda, ale teď? Bože, tohle je jako zlý sen. Musíte už jít. Jděte pryč. Sbohem," rozloučila se a zavřela za námi vchodové dveře.

Ruku v ruce odešli z domu. Z domu, který jim dlouhá léta byl nejenom příbytkem, ale také domovem, kde nalezli lásku, štěstí, radosti i strasti. Bohužel jej teď museli opustit.

Před sebou mají velice těžkou budoucnost. Mají ale vzájemně sami sebe. Jsou spolu a jsou tak šťastní.

Jejich cesta bude složitá, ale láska jim pomůže překonat veškeré překážky, které je čekají.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Standikok Standikok | Web | 11. února 2009 v 22:48 | Reagovat

Zajímavá povídka opravdu hodně...nechci rušit atmosféru, ale chci se zeptat jestli by si se šla kouknout na můj blog jinak je to opravdu zajímavý příběh...

2 Eliška Eliška | E-mail | Web | 16. srpna 2009 v 19:06 | Reagovat

Orpavdu zajímavá povídka, líbila se mi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama