Životní krůčky 2. část

30. ledna 2009 v 19:57 | Verru |  °povídky°
2. část povídky o dívce, která ztratila svou rodinu

Uzavřela jsem se do sebe a uvnitř se tiše trápila. Myslela jsem na otce a pořád přemýšlela o matce. Proč se zabila a co se jí při tom asi honilo hlavou?
Mezi mnou a dědou to byl horor. Míjeli jsme se na chodbách. Vždy, když jsem se jen pokusila na něj promluvit, ignoroval mě. Nepromluvil se mnou jediné slovo od chvíle, co jsme přijeli do jeho domu.
Jednou jsem seděla na verandě v houpací síti, když jsem zahlédla jeho auto. Vracel se z práce. Počkala jsem než bude ve své kanceláři a vešla dovnitř. Seděl za stolem a studoval nějaké papíry.
"Proč mě ignoruješ? Bydlím tu už skoro dva roky a ty jsi se mnou nepromluvil skoro jediné slovo." Mlčel.
"Nedokážeš mi ani odpovědět? Co jsem ti kdy udělala? Proč jsi k dvojčatům jako med a na mě kašleš? Dělám snad něco špatně?" zuřila jsem. Nedokázala jsem pochopit čím to je. A pak se ozval, aniž by se na mě podíval: "Není to ničím, co děláš. Je to tím, kdo jsi a jak vypadáš. Nechci se na tebe ani podívat, natož s tebou mluvit. Jdi do svého pokoje a nechej všechno tak, jak to je."
"Cože? Co to má znamenat? Copak jsem nějaké monstrum? A kdo jako jsem? Co máš proti mně?" Vstal a došel ke měl. Podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich zlobu a nenávist, ale zároveň i strach a smutek. Byla jsem zmatená.
"Připomínáš mi tvou matku. Mou jedinou dceru. Dítě, které jsem vychoval jak nejlépe jsem dovedl a ono se na mě vykašlalo kvůli ubohému dělníkovi. A ty? Ty jsi její dcera a vypadáš jako ona. Připadá mi to, jako by se minulost vrátila a já ji musel ztratit znovu, jako tenkrát. Nezasloužila si nic, co jsem pro ni celá léta dělal a nezasloužíš si to ani ty. A teď vypadni do svého pokoje." Nezmohla jsem se na slovo a jen jsem na něj tiše hleděla. Tak takhle to tedy je. Připomínám mu matku.
"Ale copak já za to mohu? Nezměním to, i kdybych chtěla. Omlouvám se, ale nemůžu žít tady. Zítra odjíždím. Já i dvojčata." otočila jsem se k odchodu.
"Jdi si, ale dvojčata nikam nevezmeš."
"Zbláznil jsi se? Jsou to mí sourozenci a ty mi v tom rozhodně nezabráníš." zařvala jsem. Jeho mohutná tvrdá dlaň mi přistála na tváři a já upadla. Tvář mi hořela a slzy tekly po tvářích.
"Nikdy je ode mě neodvedeš a teď vypadni. Hned!" přikázal s plameny v očích.
Zvedla jsem se s pláčem ze země a utíkala do pokoje. Padla jsem na postel a plakala. Potom mě napadla jedna věc. Mohli bychom s dvojčaty utéct. Vstala jsem a došla do jejich pokoje.
"Ahoj Tess! Podívej, co jsme dnes dostali od dědečka," křičela Katy a ukazovala mi dárky, které dnes znovu dostala. Dokážu odvést dvě malé děti pryč z domu, kde jsou šťastné? A ještě, když sama nevím, kam bychom šli?
"Pojďte ke mně," pověděla jsem jim. "Musím vám něco říct. Já s dědečkem jsme se dneska ošklivě pohádali a já musím odjet pryč. Chci se vás zeptat, zda chcete jet se mnou a nebo tu zůstanete s dědečkem."
Chvíli na mě jen mlčky koukali a pak řekli, že zůstanou s dědečkem, protože on jim kupuje hodně dárků, ale že se nemám zlobit. Jak bych se na ně mohla zlobit? Jednou se pro ně vrátím.
"Dobře, já tedy zítra odjíždím. Myslete na mě. A pamatujte si, že vás mám moc ráda," usmála jsem se a slzy mě pálily v očích. Vrátila jsem se do pokoje a sbalila si své věci.
Druhý den jsem se rozloučila s dvojčaty a šla dát sbohem i dědovi.
"Tak odjíždím. Dokážu se o sebe postarat a už vím, kde budu žít," oznámila jsem hrdě. Ale nepromluvil a jen hleděl do svých papírů. "Sbohem." Otočila jsem se a zavřela za sebou dveře. Venku na mě čekal vůz, který jsem si zavolala. Nasedla jsem a taxikář už se chystal odjet, když vtom zaklepal na okno děda. Stáhla jsem okno a on mi podal obálku. Nic neřekl, otočil se a vrátil se do domu. Řekla jsem řidiči, ať vyrazí a otevřela obálku.

"Milá Tessie,
vím, že mi nikdy nedokážeš odpustit, co jsem ti provedla, ale až dostaneš tento dopis, zřejmě už budeš na cestě pryč od jeho domu. Musela jsem to udělat. Řekl, že pokud neprovedu to, co po mě chce, zabije dvojčata. Ano, vím co ti teď proběhlo hlavou. Vždyť bychom je uchránili. Taky jsem si to zprvu říkala, ale ty ho neznáš, tak dobře jako já. On by nás našel. Našel by nás, kdykoli a kdekoli. On je nestvůra. Má noční můra, která mě pronásledovala dlouhé roky. Víš, nikdy jsem ti o mém dětství nevyprávěla, protože jsem ti nechtěla vštípit svou nenávist vůči němu. Vlastně jsem chtěla, aby ti zůstala ta myšlenka, že on není tak špatný. Ale zřejmě, pokud teď odjíždíš, jsi zjistila, co je zač. A omlouvám se, že jsi to musela zjistit sama. To, že jsem si vzala tvého otce, mi pomohlo uniknout jeho věznění, které jsem musela trpět, dokud jsem žila u něj. Myslel si, že drahé dárky mi pomůžou překonat bolesti, kterými jsem procházela pod jeho "vládou", ale nebylo tomu tak. Nenáviděl tvého otce proto, že mu mě odvedl a on neměl nic a nikoho, komu by mohl vládnout.
Nevím, zda odjíždíš sama nebo s dvojčaty, ale nehledej nás. Ano, je tu i tvůj otec. Přála jsem si, aby se vrátil ke mně, abych nepřišla i o něj. Neumíš si představit, jak strašlivě těžké je žít bez vás. Neviděla jsem vás přes rok a až dostaneš tento dopis, uběhnou další a další roky. Možná jsi na nás zapomněla, možná ne, ale věř, že vy navždy zůstanete v našich srdcích a my nikdy nezapomeneme. Žij krásně Tess. Věřím, že jsi natolik silná žena, že v tomhle prolhaným a odporným světě, dokážeš chodit. Mysli na nás vždy jen v dobrém a kdoví, třeba nás jednou osud přece jen svede dohromady…
S láskou máma a táta

Slzy mi stékali po tvářích ve velkých kapkách. Nedokázala jsem zadržel vzlyky a nářek. Jeden jediný dopis změnil můj život. Máma žije a otec je s ní. Jak je mám nehledat? Jak na ně mám zapomenout a zároveň nezapomenout?
Taxík uháněl ulicemi, já se jen tiše dívala z okénka a vzpomínala na krásné časy. Na dobu, kdy bylo všechno normální, před tím než jsem začala putovat životem. Bála jsem se, co mě v životě ještě potká. Kolika bouřkami budu muset prolézt, než se nade mnou znovu vyjasní.

Když jsme vjížděli k domku zahalila mě vlna emocí. Štěstí, smutek, strach, beznaděj, láska, bolest, to všechno mě spojovalo s tímhle místem a přesto jsem chtěla být tady. Jenom tady naleznu znovu své útočiště, než se rozhodnu, kam dál můj život povede.
Dům nezůstal tak, jak jsme ho před roky zanechali. Zahrada byla porostlá plevelem a po domě se plazil břečťan, protkaný pavučinami. Jedno okno bylo rozbité a dveře rozmlácené na třísky.
Zaplatila jsem řidiči a vydala se do domu. Bude nutné to tu dát zase do kupy. Potrvá to, ale určitá šance tu je. A té teď budu věřit.

Má životní cesta skončila znovu tam, kde před léty začala. Nevím, jakým směrem se můj život uchýlí, ale vím, že pryč odtud to nebude. Jak už jsem jednou řekla, tady jsem doma. A nikdo mi můj domov nenahradí. Samozřejmě jsem měla strach, jaké překážky mě znovu čekají, ale byla jsem odhodlána s nimi znovu bojovat.
Někdy se možná vrátím pro dvojčata a rozhodneme se vyhledat naše rodiče, ale na to jsem teď nesměla myslet. Důležité bude zařídit, abych byla především sama šťastná a doufat, že jsou rodiče i dvojčata také šťastni.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama