Životní krůčky 1. část

30. ledna 2009 v 19:56 | Verru |  °povídky°
1. části povídky o dívce, která ztratila rodinu

Vždy jsem si život představovala jako pohádku. Jako krásný příběh se šťastným koncem. A dá se říct, že můj život byl taková procházka růžovou zahradou. Ale jen do chvíle než mi zemřela maminka.

Vyrůstala jsem v rodině s dvěma sourozenci, dvojčaty, která byla o několik let mladší, v malém domku na pokraji Kansas City. Od okamžiku, kdy poprvé uviděla svět, zářil náš dům štěstím. Kam se pohnula, vehnala světlo a radost. Dokázala rozveselit i nejsmutnějšího člověka. Měla tolik energie, že dodnes nechápu, kde ji brali.
Mike, jeden z dvojčat, plavovlasý chlapec s hlubokýma hnědýma očima, neustále dohlížel na svou sestřičku. Nenechal ji někam jít, aniž by nemohl jít s ní.
Katy, holčička se světlými vlásky a se studánkami místo očí, opětovala lásku svému bratrovi tím, že o něj neustále pečovala. Když upadl, pomohla mu vstát. Když plakal, seděla u něho a utěšovala ho. Jejich láska, vzájemná ohleduplnost a podpora mi několikrát nahnala do očí slzy. Slzy štěstí.
Měla jsem nádherné dětství. Otec pracoval jako dělník na stavbách a matka vypomáhala v prádelně. I když jsme se s naším finančním přínosem nemohli řadit mezi vyšší vrstvy, dokázali jsme vždy díky soudržnosti a lásce, překonat mnohé problémy.
Jedním z nich byl matčin otec. Byl to muž z bohaté rodiny, který nikdy nepřekousl, že si matka vzala dělníka a sama skončila v prádelně. Dlouhé roky jí to vyčítal. Kdykoli přijel k nám, křičeli na sebe, vyčítali si různé věci a říkali ošklivá slova, kvůli kterým se pak matka trápila. Proplakala celé noci. Otec ji utěšoval a sliboval, že vše dopadne dobře. Nakonec vše skončilo. Děda se odstěhoval a přerušil veškerý kontakt jak s matkou, tak i se zbytkem rodiny.
Jednou, když mi bylo asi 14 let, jsem se vrátila domů ze školy a našla otce v obývacím pokoji. Seděl na pohovce, obličej v dlaních a jen sténal. Na stole stála prázdná láhev whisky a sklenice.
"Tati, co se proboha stalo?" zeptala jsem se. Nikdy se nestalo, že by se otec jenom dotkl alkoholu a teď vypil celou láhev. Muselo se stát něco strašného. Obávala jsem se odpovědi.
"Tvoje…tvoje matka..," vzlykal. "Ona je mrtvá." Jakoby do mě uhodil blesk, nedokázala jsem přijmout to, co řekl. Polilo mě horko, zamlžilo se před očima a pak jsem omdlela. Probrala jsem se u sebe v pokoji, na posteli s oběma dvojčaty po stranách.
"Ty jsi spadla Tessie a tatínek tě sem donesl," usmál se Mike.
"Proč jsi spadla Tess?" divila se zase Katy.
"Jen se mi udělalo špatně."
"A proč se ti udělalo špatně?" dívali se na mě oba ustaranýma očima.
"Nechte Tessie odpočinout," ozval se od dveří otec. Teď už vypadal lépe, ale oči mě stále zalité slzami. Dvojčata se zvedla, pohladila mě po ruce a odklusala k sobě do pokoje.
"Tati prosím, musíš mi říct co se s ní stalo," naléhala jsem.
"Víš, vlastně sám to nevím jistě. Ona prostě…Prý se vracela autem domů, zastavila někde u postranní čáry a…,"
"A? Co se stalo pak?"
"Ona se zapálila Tess, polila se benzínem a zapálila se. Bože, jak tohle mohla…prostě jak to mohla udělat? Jak se člověk může zapálit?"
Nedokázala jsem odpovědět a jen jsem tupě zírala na otce. Něco se muselo stát. Jen tak by to neudělala. Muselo se stát něco vážnýho.
"A ještě další věc, kterou ti musím říct je, že se musíte odstěhovat k NĚMU," řekl a ani se na mě nepodíval. "Matka to napsala v dopise než…"
"To ne! Já nechci k němu! Nechci pryč od tebe tati. Ztratila jsem mámu, nechci ztratit ještě tebe," padla jsem mu do náruče a plakala. Plakal a naříkal, že nás také nechce ztratit, ale že to musíme udělat. Už jen kvůli matce.
"Tati a dvojčata to vědí?"
"Ne, řekl jsem jim, že maminka jela na dovolenou a já musím jet za ní. Vy tedy půjdete k dědovi."
"Kdy?"
"Co nejdřív. Nechápu to. Nechápu, proč chtěla, abyste tam šli a odešli tak ode mě. Co jí to popadlo?" kroutil nechápavě hlavou. Zvedla jsem se, opláchla si obličej a šla pomoct dvojčatům zabalit. Potom jsem se vrátila k sobě a zabalila si své věci.
Nanosili jsem kufry do auta.
"Nechci odjet, tati. A dvojčatům se taky nechce. Nenecháme to prostě být? Odjedeme pryč. On na to časem zapomene." navrhla jsem.
"To nejde. Pro něj bych to neudělal, ale pro tvou matku ano. Ona si to tak přála a tak jí to musíme splnit."
Sedla jsem si do auta mezi dvojčata a ta mi položila hlavu na ramena.

Když jsme vjeli na lesní cestu, ohlédla jsem se na domek. Na dům, který mi byl domovem dlouhých patnáct let. Tolik vzpomínek halilo tohle místo. Nekonečně dlouhé a krásné vzpomínky na mé dětství a dospívání. Na narození dvojčat, na jejich smích i pláč, vzájemnou pomoc. Do očí se mi nahrnuli slzy. Jednou se sem vrátím. Jednou, až zapomenu, co mě odtud vyhnalo.

Po dlouhé cestě jsme dorazili do New Orleansu. Města bohatých, snobských lidí. Žili zde v přepychových domech se služebnictvem, obrovskou zahradou a bazénem. Peníze pro ně znamenala víc, než láska a štěstí. Víc než jejich vlastní životy. A právě tady jsem od teď měla žít. Nikdy si tady nezvyknu, pomyslela jsem si. Otec si toho všiml a pohladil mě po hlavě.
"Neboj se Tess, bude se ti tu líbit. Nebo si tu alespoň zvykneš," dodal, když uviděl můj výraz. Ne, nikdy si tu nezvyknu.
Vjeli jsme vstupní branou na příjezdovou cestu. Z domu vystoupil děda a pokýval na otce. Ten nám vyndal kufry z auta a objal nás.
"Musím jet, takhle to bylo domluveno. Nesmím se tu zdržovat déle, než je to nezbytně nutné. Mějte se krásně děti a nezlobte. Tess," otočil se ke mně, "dávej pozor na dvojčata. Jseš už dospělé děvče, za chvíli začneš žít svůj život, ale mysli na ně. Mám tě rád holčičko," pohladil mě po hlavě a já se rozplakala.
"Nedokážu to tati. Já nechci, abys odjel pryč. Nechci tu zůstat sama a dvojčata tě také budou postrádat."
Znovu nás objal a nasedl do auta.
"Mám vás rád," zašeptal. Toho dne jsem viděla tátu naposledy. Jak jsem později zjistila, bylo to v dopise, který zanechala maminka. Nesměl nás už nikdy vidět.

Život v domě se podobal krásnému peklu. Dvojčata byla šťastná. Dostala krásný pokoj se spoustou hraček. Denně dostávala cukrovinky, zmrzliny a další věci, které udělají dvě osmileté děti šťastnými. Byla každým obletována. Každým, i dědou.
Já jsem žila svůj utrápený život ve svém noblesním pokoji. Celé dny jsem trávila nad knížkami. Nic se mi nechtělo dělat. Občas jsem si vyšla s dvojčaty na procházku po okolí, ale ta už po chvíli výskala, že chtějí zpátky k hračkám. Ztrácela jsem je. Pomalu, ale ztrácela. Vlastně si mě nikdo nevšímal. Proto jsem se po většinu dní zdržovala sama ve svém pokoji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama