Předmluva

29. prosince 2008 v 18:19 | Nika*
Pokaždé, když otevřu oči, vidím to samé - prázdnotu. Vidím něco, co dříve bylo, ale teď už to není. Něco, co nedokážu popsat slovy, ale zevnitř mě to pomalu ničí. Člověk, když v životě prožívá ty šťastné chvíle, si ani neuvědomí, že můžou být těmi posledními.

Když jsem otevřela oči tentokrát, spatřila jsem díru. Obrovskou prohlubeň, která se přede mnou otevřela. Stojím na střeše třicetipatrové budovy obchodního centra ve Phoenixu. Sleduji svět pode mnou a svět okolo mně. Sleduji auta, jak troubí a navzájem se předhání. Sleduji lidi, jak pospíchají do práce, strkají se navzájem, a soupeří, kdo bude kde první. Ani si nevšimnou, že se okolo nich děje něco divného, něco smrtelného. Neviděli by to, ani kdyby to měli přímo před nosem. Takoví jsou lidé v USA a nejen tady. Takoví lidé prostě jsou. Ať narazíte na kohokoli, vždycky to bude stejný. Lidé, jsou neuvěřitelně sobečtí a zamindrákovaní věčnými večírky, nákupy, a ostatními věcmi, které k životu a ke štěstí absolutně nepotřebujete. Nevidí, že nad jejich naivními hlavami, je člověk, který se právě teď chystá ukončit svůj život. Skončit se vším. Kdyby jste jim to řekli, nevěřícně by zakroutili hlavou a zasmáli se.
"Co blázníte? Proč by to někdo dělal?" odvětí a netuší, že za pár minut se to stane skutečností. Je to tak se vším. S celým tímhle světem. Stačí si vzpomenou na událost 11. září 2001. Každý, komu byste řekli, že se to stane, by se zasmál a zakroutil hlavou. Lidé nevěří na špatné události, připustí si mnohem víc věci, které jim nějak pomůžou, věci, které jsou dobré. Řeknete jim, že za dva dny vyhrají v loterii a oni Vám to uvěří. Takoví jsou lidé v Americe. Jsou naivnější, než kdokoli na světě. A přesto věří jen na věci, na které oni chtějí.

Nevěřím, že jsem doopravdy tady. Na místě, kde jsem už tolikrát chtěla stát, sledovat svět okolo sebe a pak jen....skočit. Podařilo se mi to. Podařilo se mi překonat strach a nalést odvahu jak všechno skončit. Všechno? Co vlastně? Vždyť už ani nic nemám, nemám co ukončit. Všechno už dávno skončilo a bez mojí pomoci. Jsem jen obal, který vítr přemísťuje z jednoho místa na druhé.
Stojím tu, mé tmavé vlasy, sepnuté jen sponou, mi vlají v lehkém větru. Jako bych slyšela říkat ho: "Nedělej to. Nedělej to." Snad jedině on vidí, co mám v plánu. Můj plán? Jak je snadný. Jen se odrazit a letět. Můj život stejně skončil dávno před tímhle, tak proč dál pokračovat v tom poletování? Chtěla bych všechno vymazat. Všechny mé chyby, škody, které jsem napáchala. A také především chyby druhých, díky kterým jsem chybovat začala já.

Co je to vlastně život? A jak to všecho začalo? Spousta otázek, ale žádná odpověd. Tak to na světě chodí, ale proč? Narodíš se jen proto, aby si mohl znovu zemřít? Co je po smrti, znovu život? Nikdo neví, nikdo neodpovi. Nač se stresovat co bude zítra, když nevíme jestli se nám něco nestane. O čem je vlastně tohle všechno? Aby se lidé trápili, že zemřel někdo blízký? Nebo se radovali, že se někdo narodil? Život je jedna překažka, je to pouze na tobě jak velká, můžeš se snažit sebe víc, stejně jednou zemřeš a tvoje životní snaha se rozplyne jako pára nad čajem...

Ano, rozhodla jsem se. Nebudu to dále prodlužovat. Proč? Jakou cenu by to mělo? Aby znovu všechno pokračovalo dál? Všechno to trápení, potíže, životní překážky, chyby. Všechno by znovu pokračovalo. Ale to si nemůžu dovolit. Tolika lidem už to ublížilo. Nebudu dále vyčkávat.

V posledních vteřinách, kdy se třicetiletá Leslie Swanová připravovala na skok, ji v hlavě proběhl celý její dosavadní život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mardom mardom | Web | 2. ledna 2009 v 12:10 | Reagovat

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, na prolog je to dle mého moc dlouhé a trošku nudné. Prolog by měl upoutat natolik, aby člověk měl chuť čekat na další kapitoly a těšil se na ně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama